Bláznova veřejná zpověď

15. července 2011 v 14:41 | Arianne |  Odkazy minulosti
Popisy typu "trhlá holka milující hudbu atd" sem píše spousta lidí. Neříkám, že jsem jiná. Potrhlá, zasněná, mnohdy až přespříliš upřímná, se silným vztahem k hudbě a historii, ať už si pod tím představíte cokoliv. A (viz update: už podruhé) šťastně zamilovaná.

Tak tomu ovšem nebývalo vždy. Dosud si já spolu s těmi vyvolenými, kdo mne znají delší dobu, pamatuji časy zcela odlišné...

Dny plné hluboké melancholie splétané do pochmurných veršů. Mrazivá osamělost, touha utéci do jiné země, daleko na sever. Fanatické upínání se k hudbě, i k té vlastní. Prchavá naděje, uctívaná i proklínaná - platonická naděje na splnění snů... Denodenní křest slzami. A ta nejpošetilejší, nejzoufalejší forma lásky, jaká se mi kdy dala poznat.

Teď už jsou ty časy jako vzdálený sen, noční můra, kterou není radno příliš se zabývat, nebo by se mohla vrátit. Navzdor všemu doufání a úpěnlivým prosbám se mi dosud nesplnilo téměř nic, až na jednu jedinou věc. Ale přes to všechno jsem teď šťastná, protože ta věc byla tím, co jsem potřebovala ze všeho nejvíce. Vysvobození, znovuzrození, záchrana.

Smutek mne provázel jeden a půl roku, a ten čas se zdál tehdy dlouhý jako sama věčnost. Teď už je to jen stín věčnosti, pár temných stran, co raději neměly být psány, vytržených z deníku života. Začala jsem vážně uvažovat o návštěvě psychologa, protože jsem neviděla žádnou cestu úniku. Už jsem ani nepomýšlela, že by vlastně nějaká změna měla ještě přijít. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se z toho prostě už nikdy nevyhrabu.
Ano, uznávám. Byla jsem zamilovaná. Platonicky, ale nemístně vážně. Bylo to jako předem prohraná válka se sebou samotnou, ale za jedno jsem byla ráda - dávalo mi to inspiraci. Vznikaly mnohé verše, básně a písně, povídky. Skrz ně jsem žila a utvářela si vlastní svět z ruin toho, jaký by můj svět mohl být bez té neproniknutelné duševní tmy. Přežívala jsem, živořila na úkor všech ostatních, kteří nevěděli, co se mnou. Jen někde hluboko uvnitř jsem se tiše rozvíjela a rostla.
Ten člověk byl tak vzdálený, jak jen bylo z mého pohledu možné. To je zkrátka můj zvyk, zamilovat se vždy do té nejméně správné osoby, co se zrovna namane... :) Věděla jsem, že není dokonalý, ale neustále jsem se s ním ztotožňovala, sžívala... ač byl o sedmnáct let starší nežli já. Ve snech jsem kráčela po jeho boku. V noci jsem žila druhý život, jediný, ve kterém jsem byla šťastná. Tehdy jsme spolu tančili, bojovali, mluvili, bydleli, chránili jeden druhého... I zemřít jsem ho ve snu viděla. Spadl ze skály, přímo před mýma očima.
Až s odstupem času, po dlouhé době, si uvědomuji podivnou spojitost. Rozhodně to nebyl žádný úmysl, ale já také spadla ze skály. Ovšem v realitě. Od dětství jsem si představovala, jaké to asi je, padat okolo chladných kamenných stěn, nemít kde se zachytit. Vytvářela jsem si svoje drobné a mírně morbidní příběhy, na kterých jsem se především učila kreslit. Ty kresby jsou dosud založené někde v máminých kuchařkách. Samé srdceryvné výlevy, a nakonec sanitka a nemocnice. Byla jsem to ale vtipné dítko... :)
To bylo jednou, když jsme šli se známými do jedné takové hájovny, či co to bylo. Zkrátka nějaká myslivecká svatyně. Byl to čtvrtek 15. července 2010, přičemž tu neděli, která byla předtím, jsem poprvé dorazila na trénink šermu, ale to bych předbíhala...
Dojela jsem tam vlakem. V plánu byly nějaké hry, sezení kolem ohně, zkrátka taková veselá, střízlivá zábava. Bylo tam pár dětí, se kterými jsem se brzy seznámila, hrály se míčové hry a tak dále. Pak se setmělo, a dospěláci rozhodli, že půjdeme na stezku odvahy. Ti nejmenší se báli, ale my starší - já, jeden asi o rok mladší kluk a myslím že jeho sestra - si to chtěli nějak zpestřit, protože nám to samozřejmě nestačilo a jen tak něčeho jsme se nelekli. A tak, že si v temném lese zahrajeme na schovávanou - první impuls jsem k tomu dala já, protože jsem se jim zničehonic schovala. No, a nenapadlo mě nic lepšího, než zalehnout na zem tam, kde se svažovala kamsi dolů... vůbec jsem neuvažovala, jak prudké to tam může být a jestli ta směs jehličí, listí a hlíny pode mnou náhodou nebude klouzat.
Ale pohoda. Jednou mi to prošlo, vybafla jsem na ty, kdo mě hledali. A pak tedy, že se budeme schovávat všichni. Pamatuji si ještě, že někdo šel mým směrem. Já se neomylně vracela na své předchozí místo... a nic dalšího už od té chvíle nevím. Ve vzpomínkách mám jen záblesk toho, jak jsem seděla u stolu, kolem shromážděni všichni ostatní. Někdo se mě ptal, jestli mi nic není, a já odpověděla, že jsem v pořádku. Jen ať hlavně nevolají našim, že ti by byli zbytečně vyděšení. Další záblesk - sanitka, její vnitřek, přístroje rozvěšené po stěnách. Sestřičce nebo doktorce, co tam u mě seděla, jsem tvrdila to samé.
Víc záblesků už nebylo. Probudila jsem se na bílém lůžku v bílé místnosti. Všude kolem byla tma, do které se ozývalo přerývané oddechování nějakých lidí. Nemohla jsem pohnout nohou, všechno mě bolelo, netušila jsem, co se se mnou stalo a jak vážné to se mnou je. Možná už nikdy nebudu chodit, možná mě odvezou nohama napřed... Absolutní nejistota. A strach. Ale nebyl to ani tak strach o vlastní život, jako o bolest těch, kterým bych mohla chybět. Postupně mi došlo, že asi budu žít, a v té chvíli jsem se neutišitelně rozplakala, protože jsem si uvědomila, že jsem vůbec přežít nemusela. Později jsem se dozvěděla, že ta skála byla asi sedmimetrová (toť aritmetický průměr, jelikož každý tvrdil něco jiného). Musela jsem se asi nějak hned praštit do hlavy o strom a z toho mít ten otřes mozku, protože z toho pádu si vůbec nic nepamatuji.
Ale co byla další cenná zkušenost... To první, co mi problesklo hlavou hned poté, co mi došlo, že jsem unikla smrti, byly tváře pěti lidí. Ten, jehož existence mi tak zamotala hlavu, oba rodiče, jeden můj milý finský kamarád - Antti a moje nejlepší kamarádka. Kdybyste se mě ptali, která, tak musím přiznat, že bych vám to asi ani s jistotou neřekla. Možnosti jsou tři, na jednu mám tušení větší než ohledně těch ostatních, ale to byl jen okamžitý vjem, vážím si vás všech :)

Kupodivu tohle nebyl ten okamžik, po kterém se všechno mojí v hlavě zklidnilo. Spíše taková předehra k vysvobození. To přišlo o tři týdny později. Mezitím jsem se zotavovala, smutnila a nudila se v nemocnici, potom ležela doma. Navštívila mě i moje milá sisko Róza.
Od mojí první návštěvy šermířů, co se scházeli o dvě vesnice dále (jakmile jsem se to konečně doslechla, běžela jsem tam okamžitě, při nejbližší příležitosti), mi bylo jasné, že se tam chci podívat znovu. Ale jednou jsem ležela v nemocnici, v čase zotavování to taky nešlo a ten následující týden, to byla Benátská noc. Zúčastnila jsem se jí spolu s Lenkou, mojí dlouhodobou a ukrutně dobrou kamarádkou. Ač tam za headlinera festivalu byli Kabáti, já si mnohem více užila koncert Stratovarius, který mě úžasně nabil a zfascinoval.
Ten následující týden po BN, to byl čas stratováří euforie strávený ještě s Lenkou. Krom toho jsem ale pocítila něco, co mě doopravdy překvapovalo... Jako by se ztratil kousek mojí duše. Nějaké místo tam hluboko uvnitř, které bylo dosud zaplněné - tam najednou nebylo nic. Nebyl to ovšem vůbec nějaký případ sžíravé prázdnoty. Naopak. Bylo to ulehčující, zvláštní... až mě z toho přepadala nejistota a neklid. Netušila jsem, co se děje.
Během srpnové poloviny prázdnin jsem však postupně pochopila. Stav na Facebooku jsem si s podivným pocitem změnila z "Vaikea selittää" na "Sinkku" (ano, vedla jsem ho tehdy docela dlouho ve finštině) - tedy z "Je to složité" na "Nezadaná". Ten pocit byl podivný, ale velmi dobrý...

Duševně jsem se zotavila a vyrovnala poměrně rychle. Pomohl mi v tom asi především 29. srpen 2010 - můj druhý příchod na šermířský trénink. Tam přišla i spolužačka (a mimojiné jedna z těch tří vyvolených, jež mám ze všech kamarádek nejraději) a její dvě kamarádky. Jako minule, i teď mě fascinovala ta šermířská cháska, blízká přítomnost všech těch mečů, seker, štítů, kroužkovek... Připadala jsem si, jako když tam patřím odjakživa.
No, a vcelku na začátku tréninku... to bylo tak. My všechny holky - zelenáči - postávaly před vchodem do sokolovny, ve které se trénovalo, a zřejmě si vysmátě sdělovaly nejnovější dojmy. Když jsme se pak ohlédly směrem k cestě, která vedla od vlakové zastávky, uviděly jsme tudy přicházet dva chlapíky. Nikdy jsem je předtím v okolí neviděla. Ale jak došli blíž, nebylo možné nevšimnout si, že v rukou každý nese meč. "To by v tom byl čert, aby tihle nemířili sem," uznala jsem. A mířili.
Z toho jednoho, zrzavého fousatého potrhlíka, se vyklubal velmi milý človíček. Nepočítaje Anttiho, ještě jsem neměla žádného chlapa v kamarádské rovině tolik ráda. A pak dokonce i víc než Anttiho. Ten prazvláštní, jakoby utajeně melancholický šermířský bavič - v tom jsem poznala velmi hodnou bytost, a co víc - měli jsme toho spoustu společného. Postupně jsme spolu trávili více a více času, až se to začínalo zdát podezřelé. Samozřejmě, dostala jsem strach. "Znovu? To ne!" snažila jsem se varovat sama sebe. Ale marně. Podivná láska začala přemáhat obavy. A tak přišel 16. prosinec, šest dní po mých sedmnáctých narozeninách, a byli jsme spolu. Cítila jsem se z toho všeho nového pořád trochu ustrašená, ale čím dál víc šťastná. Vrána k vráně sedá, blázen blázna si hledá... Tamten stín, co už mne dávno opustil, ten byl o sedmnáct let starší. Pokročila jsem - slunce mého současného života je oproti tomu zmiňovanému stínu o dva měsíce mladší. :D Ale dál jsem už "upgradovat" nepotřebovala, jelikož jsem našla sama sebe. A taky smysl života, to mezi těmi všemi ozbrojenci a podobnými šílenci. A za to jsem dosud nesmírně šťastná.
Tak se dívám na datum a říkám si, že je dnes vcelku magické. Je 15. červenec 2011, přesně rok po té noci, kdy jsem se proletěla z té noční lesní skály. A zítra, šestnáctého, to bude přesně sedm měsíců strávených po boku mého rytíře. (A my celý ten den strávíme spolu, na pivních slavnostech.) A za dva týdny spolu jedeme na Benátskou noc. Pak bych mohla začít slavit třeba svoje druhé narozeniny... nebo už třetí? :D

Update (13.10.2011):
City přicházejí a odcházejí, lidé se mění, do pozadí zatlačené obavy se plní, ale nové štěstí je přemáhá. Proud řeky života mne zavedl jinam, než jsem si dokázala předem představit. Devítiměsíční vztah se (především z mé strany) vytratil do prázdna, ale to, co zbylo po něm, se prázdnotě nepodobá ani v nejmenším, a snad za to může osud. Krátce před Benátskou nocí mi rytíř odřekl svoji účast na festivalu, byť mi byla přislíbena, a tak jsem takříkajíc ze dne na den netušila, s kým tam vlastně budu pobývat. Neznala jsem prakticky nikoho, kdo by šel se mnou na kapely, na které chci já... až do jednoho večera, nějaké dva dny před tím samotným (osudným) víkendem, kdy jsem narazila na jednoho človíčka, nebo spíše vlčka - daleko bydlícího, jen o krátký čas dříve narozeného nežli já, a navíc seversky založeného... :) Z něj se vyklubal úžasný společník na celý festival a rovněž i nenahraditelný kamarád... a pak, když se váhy osudu naklonily jiným směrem a moje životní cesta si našla odbočku, také můj milovaný šermířský muž. (Za to může bitva na Bílé hoře, mimochodem :) ... Je zvláštní, že tentokrát tu nejsou žádné obavy, na které bych se musela nutit zapomínat, jen klid v duši a velká neustálá síla, která mě táhne sic na opačnou stranu republiky, ale hlavně tam, kam patří moje záhadné a věčně zbloudilé srdce. :) Více psát nebudu a ani nechci... ta slova nepatří světu, jen mě a mému básníkovi, a to dnes bez tří dnů měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Znáte můj předchozí blog, oceansoul.blog.cz?

Ano
Ne
Nejsem si jistý/á

Komentáře

1 Olivka Olivka | Web | 15. července 2011 v 20:19 | Reagovat

Obdivuji tvoji odvahu dát adresu na svůj blog na FB ;) to bych nikdy neudělala :D A nevím, co víc říct... nejspíš jen, aby ti (tedy vám) to co nejdýl vydrželo :)

2 Arianne Arianne | Web | 15. července 2011 v 21:20 | Reagovat

Mě to přijde odvážné snad i od sebe samé... :D Se starým blogem bych tohle neudělala, to je sic taky jedna velká zpověď, ale už moc prošlá a prostě jiná, k současnosti se mi nehodí. Ovšem, právě když jsem si ten starší blog dneska pročítala, mě napadlo založit tenhle.. :)
A mimochodem, tvůj blog vypadá mooc hezky. Jestli tu někdy založím něco jako spřátelení stránek, budeš tam, i kdybys nechtěla. :D

3 Olivka Olivka | Web | 15. července 2011 v 22:02 | Reagovat

Děkuji:) Myslím, že případ, že bych nechtěla, se nenastane :D A ta ležící hadice... Když já si nemůžu prostě pomoct, je to obvykle to první co mě napadne, když někde vidím LH :D

4 Olivka Olivka | Web | 15. července 2011 v 22:33 | Reagovat

Hezké barvičky, není co kritizovat:) (Ta čelenka ti fakt sluší.) Tyhle změny vzhledu na blog.cz jsem milovala, i když svoje vrcholné dílo se mi tam prostě nepovedlo pořádně nastavit. Na Bloggeru je to dle mého složitější, ale jsem vlastně spokojená s tím, jak to tam teď vypadá.

5 Arianne Arianne | Web | 15. července 2011 v 22:37 | Reagovat

Ještě abys nebyla spokojená, však to tam vypadá mooc pěkně. :) A děkuji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama